"Z více než 5-ti miliard lidí na Zemi má zhruba 1 miliarda lidí méně potravin, než je nezbytné biologické minimum. Chronickým hladem trpí zhruba 500 milionů až 1 miliarda lidí. Každoročně se narodí 24 milionů dětí s podváhou. Odhaduje se, že v roce 1990 bylo vážně podvyživených 204 milionů dětí ve věku do 5-ti let. Okolo 13 milionů lidí ročně umírá z příčin spojených s hladem. V přepočtu to znamená, že každý den zemře hladem 35000 lidí. Většinu z nich tvoří děti."
V zemích postižených hladem (státy Afriky, Asie, Latinské Ameriky) je většina veškeré orné půdy v rukou místní úzké elity a mezinárodních korporací, které bohatnou z obrovských plantáží, kde se pěstují hlavně monokultury určené na vývoz (káva, kakao, cukrová třtina, banány, čaj, bavlna, kaučuk, podzemnice olejná, krmivo pro jateční zvířata v rozvinutých zemích, příp. se zde přímo zvířata chovají atd.).
Dříve než běloši, s pýchou a krutostí sobě vlastní, začali dobývat jiné kontinenty, tak místní obyvatelé těchto zemí netrpěli tolik hladem jako dnes. Jistě že i zde existovaly rozdíly ve společnosti a rozličné formy zisku, ale lidé si mohli na svých malých políčkách pěstovat pestrou škálu rostlin k vlastní obživě, což jim poskytovalo dostatek potravin a nevyčerpávalo to nadměrně půdu. Teprve kolonisté zavedli monokulturní plantáže, které stále více vyčerpávají ornou půdu a zapříčiňují postupný zánik drobných rolníků, což vede k závislosti těchto zemí na dovážených potravinách a ke dnešnímu hladu. Vystihují to slova zakladatele "utilitarismu" Johna Stuarta Milla: "Naše západní indické kolonie (...) nemůžeme považovat za stát. Je to místo, které se hodí pro pěstování cukru, kávy a jiných tropických plodin pro Anglii." Stojí za to dodat, že během hladomorů v letech 1876 a 1877 a ve 40. letech našeho století bylo z Indie exportováno mnoho tun obilí, což přineslo bělochům obrovské zisky. Přitom ve 40. letech zemřelo v Indii hladem 1,5 milionu lidí. Tento příklad je bohužel spíše typickým příkladem než výjimkou. Lappe a Collins ve své knížce "Food first" uvádí velmi mnoho podobných případů. Nesmíme také zapomínat na to, že v roce 1914 žilo 70% obyvatel planety v koloniích. My běloši bychom se téměř měli stydět za svou barvu pleti. A jeden Albert Schweitzer nemůže zmenšit tíhu zločinů, které jsme způsobili zbytku světa. V současné době jsou v "rozvojových zemích" monokulturní plantáže - způsobující erozi půdy - byznysem velkých zahraničních korporací a hrstky zdejších bohatých, kteří bohatnou z obrovské bídy zbylé většiny. Místní farmáři, kterým často nepatří půda na níž hospodaří, jsou vytlačováni ze svých tradičních oblastí do stále horších, především horských terénů, které jsou většinou nevhodné pro zemědělství a velmi rychle se vyčerpají. Práce, která je jim nabízena na plantážích, je často nelidsky těžká, nestačí pro všechny a je velmi špatně placená (aby produkty z plantáží mohly cenově konkurovat jiným na celosvětovém trhu).
Nejvíce jsou vykořisťovány ženy a děti. Ale navzdory hladovým platům a ponižujícím pracovním podmínkám je zájemců o práci více než pracovních míst, protože pro lidi zbavené jejich půdy je často práce na plantážích jediným prostředkem k přežití. Tento kolotoč je dále roztáčen prohlubujícím se zadlužením zemí zemi Jihu vůči zemím Severu a také rostoucí poptávkou po produktech monokulturních plantáží v bohatších zemích.
Samostatným problémem, vyžadujícím pozornost, je rostoucí chov jatečních zvířat. Ponechám stranou jiné, ale neméně závažné aspekty chovu zvířat a soustředím se na souvislost mezi konzumací masa a hladem ve světě. Peter Singer, americký profesor filozofie píše: "Představme si, že vlastníme 1 akr úrodné půdy. Můžeme na něm vypěstovat rostlinnou potravu s vysokým obsahem bílkovin, např. hrách nebo fazole. Když tak učiníme, získáme 150 až 250 kg bílkovin. A nebo můžeme stejný 1akr použít pro vypěstování krmiva pro zvířata a ta potom zabít a sníst. Touto cestou získáme 20 až 27 kg bílkovin." Na celém světě se v současnosti vypěstuje tolik obilí, že by žádný člověk nemusel hladovět. Ale celá 1/3 tohoto obilí se používá v bohatých zemích jako krmivo pro zvířata. Jak píše Singer: "V letech 1973 a 1974 bylo obilí a sóje relativně málo a jejich ceny byly vysoké, takže země postižené hrozbou hladu, jako Indie, Bangladéš, a africké země na jih od Sahary neměly dost prostředků k jejich nákupu. Ale tento nedostatek byl způsoben tím, že těmito cennými potravinami jsme krmili náš živý inventář. (...) Průměrný Američan spotřebuje ročně více než 1 tunu obilí. Ovšem 93% z tohoto množství je nejdřív 'přeměněno' na maso, mléko a vajíčka. Průměrný obyvatel Indie spotřebuje za rok asi 200 kg obilí, z čehož 85% jí v nezměněné podobě."
Tato čísla ukazují, jakým nemorálním plýtváním je konzumace masa ve světě, kde každý den umírají tisíce lidí hladem. Samozřejmě že ještě je tu problém se spravedlivým rozdělováním. Ale je především potřeba mít co rozdělovat. Další příčinou bídy je vysoká porodnost. Doktor Waloszczyk upozorňuje na to, že "v afrických zemích neustále narůstá podvyživenost obyvatel. Vzniká bludný kruh - vysoká porodnost způsobuje bídu a bída dále zvyšuje porodnost."
Profesor Campbell píše: "Přeměna domorodých národů ve stabilní společnost, provedená církevními misionáři a medicínou, měla na tyto země zhoubný vliv, protože počet obyvatel začal vzrůstat rychleji než se rozvíjelo využívání jejich zdrojů. Výsledkem toho je vznik chudého "rozvojového světa". Ještě přesnější je možná formulace, že neexistují chudé země, existují pouze země, v nichž je příliš mnoho obyvatel. (...) Průměrná délka života v západních zemích je nyní okolo 70 let. Ale v mnoha oblastech Afriky a Asie je to méně než 45 let. (...) V mnoha zemích lékaři zachraňují lidi jenom proto, aby pak trpěli podvýživou a hladem.!
Svůj podíl zde má i katolická církev (je stále silou, která má velký vliv v mnoha zemích, i když se v poslední době začíná mnoho lidí odvracet od jejího učení), která odmítá nejen eutanasii, sebevraždy a potraty, ale i antikoncepci. Na toto téma probíhá hlasitá diskuse, kterou ponechávám bez komentáře - nechť o ní čtenáři sami uvažují. V každém případě ten fakt, že máme to ničím nezasloužené štěstí, že patříme do té části lidstva, která si může dopřávat 3 jídla denně, nás nezbavuje povinnosti myslet na ty, kteří umírají hladem. Musíme se zamýšlet nad tím, jaký vliv mají naše každodenní rozhodnutí na bídu a utrpení mnoha lidí. Pak si možná všimneme toho, že mnoho našich rozhodnutí má hluboké etické souvislosti. Osobně jsem přesvědčená o tom, že dokud bude na Zemi žít třeba jen jeden hladový člověk, pak každé naše "nadbytečné" činy - ať už jde o dovoz banánů do zemí mírného klimatického pásma nebo o kosmické lety - svědčí o nízkém stupni rozvoje naší morálky.
Všímajíc si největších disproporcí naší civilizace, napsal v roce 1981 Fritjof Capra: "(...) více než 15 milionů lidí, převážně dětí, umírá každoročně hladem. Dalších 50 milionů lidí trpí důsledky podvýživy. Okolo 40% lidstva nemá přístup ke zdravotní péči a navíc, rozvinuté státy vydávají na zbrojení 3x více než na zdravotnictví. Dále 35% lidstva nemá pitnou vodu a zároveň celá polovina všech vědců a inženýrů světa pracuje na vývoji zbrojních technologií."
Převzato z polského časopisu Psubraty, autorka: Anna Sobieska